Klidná hladina Radvaneckého rybníka nás zlatými odlesky slunce vítala v ospalém, ale příjemném kempu. Je po sezóně, a tak jsme spolu se sousedící motoakcí byli téměř jedinými návštěvníky tohoto vyhlášeného centra letních radovánek. Léto sice ještě neskončilo, ale noční teploty už klesají hluboko do jednociferných hodnot a ranní koupel na otevřené vodě je v těchto dnech již spíše záležitostí pro klub otužilců. Zázemí v kempu bylo každopádně v pohodě, místa dost pro všechny, exkluzivní hřiště pro caparty, dost jídla i pití ve stáncích a hlavně krásné panorama vodní plochy a okolních výrazných vrcholků. Ty nám v každém okamžiku připomínaly, že jsme sem nepřijeli jen na výlet, ale že se tu bude i závodit.

Místní terény se vyznačují různorodým povrchem a docela slušným převýšením. Během víkendu jsem zaregistroval pod koly písek, jehličí, trávu, kamení, asfalt a dokonce i namočit pláště v potůčku se mi podařilo. Všechny tyhle povrchy jsou vesměs krásně sjízdné, pokud... pokud zrovna nemáte kontrolu někde na kopci nebo dole pod skálou. Strážný, šišák, Tisový vrch, Slavíček a pochopitelně Ortel. Kopec, jehož samotný název by měl případné návštěvníky dostatečně odradit. Krutý a neústupný.

Jelikož jsme ale tak trochu sportovci-masochisti, stavitelé tratí nám dopřáli se na všechny tyhle kopečky podívat pěkně zblízka a ze všech stran. A výhledy to byly místy opravdu parádní.

Middle

Když jsme se Leoše na předchozích závodech ptali, co za terén vybral na middle, s lehkým úsměvem prohodil, že je to ta "rovina u Radvance". Tenhle výraz pro členitý terén s množstvím skalek, výběhů a výlezů, kde se sotva držíte všemi čtyřmi, si budu dlouho pamatovat. Start elitního middlu je na rozehřátí: podél potoka tři kontroly tam a zpátky, všechno v maximální rychlosti. Zápletka přichází záhy. Na pětku velká část z nás přehlíží detaily jižně od kontroly a sebevědomě nastupuje do výběhu, který se však záhy stává turistickou vložkou i pro ty nejlepší. Ti zdatnější to rozdýchávají zhruba někam k osmičce, já od té doby viděl mlhu v podstatě až do cíle. To se mi taky párkrát vymstilo, když jsem přehlédl asi dvě nejkratší spojnice kontrol a jednou odbočil z cesty někam úplně do háje.

I přesto jsem si při závodě našel chvilky i na pozorování jiných než orientačně významných míst. údolí samoty je totiž nádherný kousek tohohle světa. Výhled do krajiny od kontroly 48 považuji za jeden z nejhezčích obrázků, které jsem při svých výpravách za kontrolami v lese viděl. Určitě jsem nebyl sám, kdo se takhle kochal. Někteří z mých kolegů a soupeřů tuhle nádheru nemohli opustit a vydali se k další kontrole krásným, ale asi o minutu pomalejším trailem nad údolím. S touhle krásou ostře kontrastovalo jak vágusácké doupě u jedenapadesátky, tak i zdevastované a opuštěné rekreační středisko v údolí pod kontrolou 63. Ani jedno z těchhle míst bych si k odpočinku rozhodně nevybral. 

Stavitel nám dlouho nedává ani metr zadarmo. Pořád je potřeba bušit do pedálů a držet hlavu ve střehu. Prví šance na svěšení nohou přichází až někde za dvacátou kontrolou a to už je v lese občas slyšet hlas spíkra ze shromaždiště. Cestou na sběrku ještě takticky využívám informace získané z rozpisu doprovodného závodu Brčál a po vzoru Ježíše přecházím bažinu naprosto suchou nohou. Soudě podle vyšlapané cestičky nejsem s tímhle nápadem zdaleka první. Po vyčtení a zjištění času v cíli se chystám Leošovi sdělit, že ten long byl nějaký kratší. Brzy mi ale dochází, že long bude až zítra a dnešních osmdesát middlových minut je jen příprava na to, co má teprve přijít.

Z pohledu celkových výsledků se žádné zásadní překvapení nekonalo, vyhráli prostě ti nejlepší. Přesto jsme při middlu zaznamenali některé historicky významné události, o kterých se zmíním podrobněji dále v článku.

Odpolední a večerní program

Ihned po dojetí hlavního závodu se síly pořadatelů přeskupily k doprovodnému programu. A ten byl také v soutěživém duchu. Nejprve přišla řada na ty úplně nejmenší závodníky, které pořadatel vůbec nějakou mapou nezatěžoval a všichni plnou parou vyrazili vstříc cíli. Bojovalo se ze všech sil, jak můžete vidět i na fotkách z dětského závodu. Druhá část odpoledne pak patřila Brčálu. Zábavný mikrosprint na místním Swamptrailu byl především veselou taškařicí, ale měl i velmi dobrou sportovní úroveň. Mezi vítězi jsme mohli vidět samé zkušené borce a borky. Z brčálově zelených cen v průběhu večírku moc nezbylo, ale to určitě nikomu nevadilo. Poslední zpěváci a tanečníci uléhali ke spánku těsně před svítáním.

Long od mistra

Dlouhá noc byla předzvěstí dlouhého druhého závodního dne. Jméno stavitele hovořilo za vše. Aktuální mistr světa na longu, znalec místních terénů a technicky excelentní jezdec Kryštof Bogar nám na mapě namaloval postupy přes velkou část svých oblíbených tréninkových terénů. Na mapě longu najdete v podstatě všechna vyhlídková místa v okolí, jsou tam ty nejprudší kopečky, nejrozbitější kamenné sjezdy i nejdelší traverzové cesty na úbočí místních vrcholů.

Začátek elitních tratí lehce tečoval sobotní middlový prostor, od třetí kontroly jsme se však pohybovali striktně v panství Ortelu a dalších podobně tvarovaných vrchů jihovýchodně od Sloupu. Stavba nabízela mnoho zásadně odlišných voleb. Ačkoli bylo části možné jezdit i po asfaltu, většina závodu se odehrála na krátce čárkovaných cestách, které nebyly zrovna rychlé a navíc braly mnoho sil, které pak chyběly v závěrečných stoupáních. Závod svou náročností postupně gradoval, nejtěžší pasáže přišly až v poslední třetině trati. To už se někteří vidí pomalu v cíli a sil na rychlé výjezdy do kopců zpravidla moc nezbývá. Když se vám v takové chvíli postaví do cesty kopeček s dvěma stovkami výškových metrů, ne každému je úplně do zpěvu. Asi tak třicetkrát jsem se přemlouval, že přece z toho kola neslezu, ale třicátý první pokus už prostě nevyšel. Posledních šedesát výškových metrů na čtrnáctku tlačím a sklon stoupání mne opakovaně ubezpečuje, že naskakovat a zkoušet rozjezdy do kopce nebude ten nejlepší nápad dnešního dne.

Na šestnáctce musím vypadat příšerně a ztraceně, protože mne skupinka turistů neodbytně posílá na druhou stranu hřebene, neboť "tam pane jeli všichni od vás, musíte taky". Nenechám se zmást a skoro po paměti sjíždím správným směrem do údolí a vzápětí do cíle. Jelikož jsem si do lesa nevzal hodinky, potěšila mne hned první zpráva, že jsem stihl časový limit. Bez chronometru mi ten čas subjektivně ubíhal nějak jinak a s finálním časem dvě a čtvrt hodiny nemohu být nespokojen. S úsměvem do cíle dojíždějí i další závodníci bez ohledu na celkový výsledek.

Stejně jako middle, i long byl spíše těžší, ale krásný a spravedlivý. Vítězové v elitách jsou stejní jako v sobotu, pouze na dalších místech se to mírně proházelo. Tradice jediného vítěze v rámci jednoho víkendu pokračuje: Martina Tichovská navázala na úspěch z minulého týdne, mezi muži vyhrál tentokrát dvakrát Honza Svoboda.

Píšeme dějiny

Jak jsme již připomínali ve zvacím článku, okolí Nového Boru je prošpikované místy a osobnostmi, které se nesmazatelným inkoustem zapsaly do historie našeho MTBO. Nevím, zda to je nějakou zázračnou energií místních kopců nebo jsou pro to jiné, racionálně vysvětlitelné důvody, každopádně tento víkend byl v tomto směru opět velmi významný. Teprve podruhé v historii totiž vyhrál závod ČP MTBO závodník na celoodpruženém kole (Prvním byl Pari v roce 2011 - děkuji historikům za upřesnění). A poprvé to byly hned dva závody za sebou. Pokrok prostě nezastavíš. Je pravdou, že tři papírově nejsilnější borci letošního ČP ve Sloupu absentovali. I tak ale bude zajímavé sledovat, zda se po MaKovi s Parim odhodlá k přestupu za pohodlím někdo další z reprezentantů nebo jestli se konstrukční jednoduchost a nižší nároky na servis v případě hardtailů ukážou jako stále adekvádní protihodnota za drncající zadek. Pravdou je, že klasifikaci cest hodnotil vítěz ve smyslu, že „skoro všecky cesty byly na tom kole o jednu až dvě úrovně klasifikace lepší než na mapě".

Druhý historický zápis se konal při sobotním middlu a rovněž souvisí se závodem pánské elity. Bystří počtáři a pamětníci mi to hlásili hned po zveřejnění výsledků a hrátky s čísly jsou opravdu obdivuhodné: První závodník je o jedenáct let starší než druhý v pořadí a zároveň ten druhý je rovněž o jedenáct let starší než třetí! Rýsuje se nám z toho pěkná matematická hádanka, že? Největší peckou tohohle rébusu je ale věk toho třetího: Richard Wohanka totiž stále věkově patří do kategorie M17 a touhle middlovou bednou se stal historicky teprve druhým dorostencem, který se dostal v mužské elitě na stupně vítězů. Schválně hádejte, kdo byl ten první?

V tuhle chvíli to vypadá, že letošní pohárová dobrodružství jsou po zrušení závodů v Blansku nejspíš definitivně obsahem našich archivů a vzpomínek. Měl-li být víkend ve Sloupu tím posledním v sezóně 2018, myslím si (a snad nejsem sám), že byl zcela určitě velmi důstojnou tečkou za celým průběhem pohárových klání. Do konce roku se určitě ještě potkáme - buď na závěrečném vyhlášení ČP nebo na Maudi Cupu, svoje postřehy k závodům či vzkazy ale klidně můžete zapisovat hned do komentářů pod článek...

Odkazy:

• stránka závodu
• výsledky middle / long
• postupy middle /long

Fotogalerie:

• Sobota - dětský závod (foto Svan)
• Sobota - Velká cena Brčálu (foto Svan)
• Sobota - vyhlášení (foto Pavel štáfek)
• Sobota cíl, neděle shromaždiště + cíl + vyhlášení (foto Anička štáfková)
• Foto z lesa sobota+neděle (foto Daniel Härtelt)

Autoři fotografií v článku: Anička štáfková, Svatopluk Antoš, Daniel Härtelt, Pavel štáfek