Beskydy tvoří část východní hranice naší republiky. Slunce tu vychází  i zapadá o dvacet minut dříve než v Praze. Jen pro zajímavost, tento posun astronomického času je výraznější, než když z našeho hlavního města cestujete třeba do Říma nebo Kodaně. Možná i to je příčinou toho, že na závody v této části republiky jezdí pravidelně méně závodníků než je obvyklý průměr. Přes 230 jmen ve výsledkové listině longu je tak na místní poměry docela slušné číslo. 

Fotbalový areál v Zašové přivítal závodníky v trochu nevyzpytatelném, typicky beskydském počasí, kdy jsem ještě půl hodiny před startem sobotního závodu netušil, zda budu nasazovat blatníky a kulicha nebo naopak před závodem přestrojovat do "krátkejch". Trojzápas živlů Slunce versus Mraky versus Vítr nakonec skončil remízou, to, co sluníčko stihlo v sobotu vyhřát, v neděli spolehlivě čerstvý větřík vyfoukal do zamračeného, vlhkého  a chladného odpoledne. 

Na shromaždišti však bylo jinak velmi příjemně, na luxusním trávníku byla radost pobíhat bosky, bufet i bar byly dobře zásobené a fronta na mytí kol se díky dvěma výkonným myčkám rychle zkracovala.

Long

V lese to už tak komfortní nebylo. Na závodníky čekalo hned několik nástrah. Díky nočnímu dešti se nějaké to bláto dalo čekat, to však zejména ty, kdo absolvovali první závod v Lužné, nemohlo ani trochu překvapit. Mnohem náročnější překážkou byly tentokrát vrstevnice. Mapa zahrnovala několik hlubokých údolí  a kdo nečetl pozorně, měl zaručenou mnohasetmetrovou dávku nastoupaných metrů navíc. Vzhledem k tomu, že kupříkladu pánská elita měla kilometr převýšení už v základu, každá chybka v propočtu způsobovala rychlé přiblížení  hodnoty nastoupaných metrů k číslům běžným spíše pro přejezdy alpských velikánů než pro tuzemské kopce. Udělat chybu ve volbě postupu bylo tentokrát mnohem snazší než jindy. V tomhle případě však kromě trestu v podobě cenných minut některým bloudícím naskakovaly nečekané bonusy v podobě úžasných výhledů z míst, kam by se sami od sebe na kole nejspíš vůbec nevydali.

Což byl i můj případ, když jsem v euforii po překonání stopadesátimetrového převýšení dvakrát za sebou špatně odbočil a posléze zjistil, že to krásné údolí pode mnou je úplně na druhé straně kopce než druhá kontrola. Problémy však měli i mnohem lépe mapující borci, jelikož během závodu bylo v řadě míst empiricky zjištěno, že v daných místech mapař určitě hodně dlouho nebyl. Chybějící či jinde nakreslené cesty a klasifikace lišící se na relativně dlouhých úsecích i o dvě úrovně směrem dolů byly častým jevem a mírně pokazily dojem z velmi dobré stavby longu, ale i nedělního middlu.

V takto členitém terénu vždy více vyniknou rozdíly ve fyzické kondici jednotlivých závodníků. V této souvislosti je z rozptylu výsledků elitních kategorií dobře vidět, že zatímco mezi muži elitu jezdí řada bikerů jezdících spíše pro radost, do ženské elity se moc takových dam nehrne a volí raději lehčí závodní kategorie.

Přední pozice opanovala známá a  vesměs očekávaná jména. Výbornou formu ukázal Martin Kanta, který po rozvážném úvodu zrychlil a dojel si pro přesvědčivé prvenství před Bartoszem Niebelskim z Polska a Jiřím Hradilem. Vojtěch Ludvík již před závodem avizoval spíše aklimatizační výkon (půl roku v ČR nebyl)  a absolvováním pouze první poloviny tratě to ostatním na předních místech trochu zjednodušil. V dámské elitě je vítězka očekávaná, Martina Tichovská jezdí stabilně dobře, i když tentokrát měla silnou soupeřku v podobě Marie Kamarytové, která na Martinu ve druhé polovině trati téměř sjela dvouminutovou ztrátu. Velmi potěšující je třetí místo a jen mírný odstup juniorky Natali Chamraďa, která prokázala, že se s ní bude muset počítat i v hlavní ženské kategorii.

Vzhledem k očekávanému nedělnímu programu byl večírek tentokrát velmi poklidný, k zahánění závodníků do spacáků pomohlo i počasí, které přes noc prošlo celkem výraznou změnou.

Štafety

Zatímco při longu závodníci oděvy spíše odkládali, ráno před startem štafet byla velká poptávka po čepicích, větrovkách a dlouhých rukavicích. Okolní kopečky se skryly do mlhy a začalo trochu výrazněji foukat. Při prvním pohledu na vytyčené  a relativně úzké startovní koridory se někteří obávali o bezpečnost balíku startujících závodníků, ale při řazení na startu bylo zřejmé, že pořadatelé měli dobrý odhad a prostor byl pro všechny dostatečný. Startujících štafet bylo v jednotlivých vlnách méně než na co jsme zvyklí a nikdo si na utlačování od soupeře nestěžoval.

Úzký koridor za fotbalovou brankou společný pro start i cíl však přesto přinesl situaci, ze které účastníci nadšení vůbec nebyli. Cílová kontrola byla zapnuta v bezkontaktním režimu a pár okamžiků nepozornosti stačlo k tomu, aby se několika závodníkům nechtěně deaktivoval čip ještě před startem. Rozhodčí společně se závodníky usoudili, že ačkoli tím byl ovlivněn průběh závodu, na výsledky to vliv nemělo a výsledky tak platí i v postižených kategoriích. Budiž to však ponaučením příštím pořadatelům, při větším počtu závodníků by takováto chyba mohla být pro závod zcela fatální.

Pro závod štafet byl využit les bezprostředně nad obcí, většině závodníků na okruh stačila slabá třičtvrtěhodina. Kromě komplikace s čipy samotný závod nebyl nijak dramatický, už po druhých úsecích jezdili všichni bez kontaktu se soupeři a v cíli se tak nespurtovalo. Několik zápletek závodníci řešili v lese, když se vraceli pro přehlédnutou kontrolu. Ti, kdo přehlédnutí nezaregistrovali, pochopitelně způsobili diskvalifikaci celého týmu.

O mistrovské tituly se jelo v sedmnáctkách a jednadvacítkách. Mezi mládežníky byli nejrychlejší hoši z GIGANT Orienteering (O. Toloch, L. Tuma, E. Toloch) a dívky Sporticusu (L. Kalinová, E. Kalinová, Š. Rypáčková), v elitě pak mistrovské tituly putují do stejných měst jako vloni: ženský získalo družstvo Sportcentra Jičín (E. Haltof, R. Kuchařová, V. Musilová) a mezi muži se v rámci Nového Boru titul mistra přestěhoval o pár desítek metrů vedle do klubovny Stadionu Nový Bor díky sestavě M. Tuma, V. Ludvík a J. Stránský.  

Middle

Odpoledne po štafetách se ještě trochu ochladilo, naštěstí však kromě pár kapek nepršelo. To určitě všichni ocenili, protože jezdit prudké valašské krpály za mokra vyžaduje hlavně směrem dolů opravdu dobrou techniku jízdy. Mapa byla z velké části na otevřených prostorech, lesíky byly spíše malými ostrůvky, mezi kterými se po loukách přejíždělo. Přejezdy však mnohdy nabízely nečekané volby, na kterých se dalo dost času ušetřit nebo také ztratit.

Obě elitní kategorie middlu mají stejného vítěze jako long: Martina Tichovská a Martin Kanta. Za Martinu se na stupně vítězů probojovaly reprezentantky Vendula Musilová a Rozálie Kuchařová, mužské stupně vítězů doplnili druhý Jiří Hradil a třetí Jan Hašek.

I přes drobné, avšak důležité detaily, kterých by příště bylo vhodné se vyvarovat, byly závody velmi kvalitním sportovním zážitkem. Je jasné, že pro normálního neelitního smrtelníka jsou podobně kopcovaté terény už za hranicí komfortu a užívání si jízdy na kole, ale při vhodné stavbě tratí lze z velké části tento handicap prostoru kompenzovat. Model pořádání závodu, kdy malý klub využije služeb zkušených pořadatelů a stavitelů z klubů jiných (MČR štafet stavěl Lukáš Chmelař, oba pohárové závody pak Alexandr Toloch), budiž v tomto případě pozitivním příkladem pro další případné nerozhodné adepty na pořádání.

V Českém poháru následuje čtyřtýdenní přestávka, další dva závody se pojedou v Ptenském Dvorku 3. a 4. června. V mezidobí však početná skupina českých závodníků odjíždí do Slovinska, kde se od 17. do 21. května bude konat veteránské MS v MTBO. 

Odkazy

• Výsledky ČP long / MČR štafety / ČP middle
• Fotogalerie Pavel Štáfek (sobota vyhlášení, neděle štafety)
• Stránka závodu v ORISu - long / štafety / middle
• Žebříček ČP MTBO