Centrum závodů a čtvrteční oficiální trénink byly v krásném přímořském městečku Ostia. Trénink byl neobvyklý tím, že tamní charakter terénu a cest byl zcela odlišný závodnímu prostoru. Oproti rovinatému terénu během tréninku, závodní prostor byl zvlněný se spoustou údolíček a kopců sopečného původu. Závodní mapa na první pohled byla žlutá, zatímco na tréninkové mapě převládala tmavě zelená (tréninková i závodní mapa). A tak jediné co souhlasilo byly superhusté hustníky, které při průchodu sebraly závodníkovi nejen spoustu drahocenného času, ale většinou i pár kapek krve a třeba i kus dresu, což většina z nás během tréninku pochopila a pak už při závodě zelená místa nikdo moc nepokoušel.

Páteční slunný den byl příležitostí obdivovat starodávné památky Římanů, ať již pešky nebo kolmo. Ti z nás, jež dali přednost cyklo-přepravě museli rychle pochopit italské dopravní nepředpisy, jelikož speciálně v Římě působí silniční provoz dojmem, že je možné cokoliv.

A v sobotu to vypuklo…
Ráno přesun do Castel di Guido, šudlání kol, start, závod, cíl, vyhlášení výsledků a návrat do Říma. Závodní prostor byl poměrně kvalitně zmapován, převládaly žluté plochy v kombinaci s tmavě zelenou, bílé bylo skutečně minimum. Síť cest byla hustá a navíc bylo povoleno jezdit i mimo cesty s výjimkou osázených polí. Občas se i stalo, že ani optimální postup nevedl po cestách. Jelo se na mapě 1:15 000, takže se lépe četly mapové detailky (viz. mapa). Někteří závodníci se dostali během závodu do situace, že museli přebíhat s kolem dálnici, což prý nebyla vůbec žádná sranda. Další „oblíbenou“ překážkou byly časté ploty, které samozřejmě rovněž dokázaly dost znepříjemnit postup. No a pak, co se ještě dalších neobvyklostí na tratích týče, bylo už jen pár býčků na postupu, občas nějaké zahynulé zvířátko či štěkající pejsci s krvavou hubou.

Sobotní závod byl pojat jako zkrácená trať, přestože čas vítěze se v obou kategoriích pohyboval až kolem 60 minut. To v každém závodníkovi pochopitelně předem vyvolávalo obavy z nedělní tratě klasické. Ani parametry nedělních tratí nebyly nijak uklidňující. Na obě kategorie původně čekala dvě kola a výměna mapy v půlce trati. Naštěstí pro závodníky, pořadatelé se nepohodli s tiskárnou a tak nemohli vytisknout druhé kolo dámské elity. Vše však elegantně vyřešili výměnou první části trati ME za již vytisknuté první kolo DE a na dámy tudíž zbylo pouze jedno kolo přiměřené délky. Ani pánové toho nelitovali, neboť tím pádem byly rovněž ušetřeni několika krušných kilometrů.

Po oba dny se závodilo na stejné mapě, start i cíl byly na shromaždišti, a tak průběh závodu byl poměrně divácky atraktivní. Pořadatelé překonali očekávání a veškeré informace, včetně aktuálního kometnáře byly podávány jak v italštině, tak i v kvalitní angličtině.

Sobotní závod v ženách vyhrála favoritka a úřadující Mistryně Světa Laure Coupat, stříbro získala rakouská závodnice Michaela Gigon a bronz si odvezla finská Ingrid Stenglrd. Naše barvy se objevily na „velké bedně“ v podání páté Marušky Hrdinové a šesté Markéty Jakoubové.

V pánské elitě vyhrál rovněž úřadující Mistr Světa Jussi Makila z Finska, druhý byl jeho kolega Mika Tervala a třetí místo si vyjel ruský závodník Victor Korchagin. Ani zde česká výprava nepřišla zkrátka zásluhou Radovana Macha, který si dojel pro bramborovou medaili a Jirky Procházky, jež byl 6.

Rovněž při nedělním vyhlášení vítězů mohl český tým provolávat slávu, neboť Hanka Ryglová a Ctibor Podrábský skončili na 6. místě. Zlato i stříbro v obou kategoriích si odvezli Finové. Podobně jak v ženách tak v mužích se na bedně v neděli představili nové a mladé švýcarské tváře. Nakonec pořadatelé vyhlásili celkové výsledky za oba dny v dámské elitě.

No a potom už jen naložení báglů a biků a bikerů do aut a hurá do hodinových dopravních zácp na italských dálnicích, což je tam zřejmě každonedělní večerní rituál.

Celkové výsledky z obou závodů (.pdf)

Text: Jana Chmelíková
Foto: Miroslav Rygl

Zdroj: Jana Chmelíková & Mira Rygl