Našemu odjezdu předcházela poměrně dlouhá příprava výbavy. Tenhle typ závodu je hodně podobný českýmu bajko-orienťáku Bike Adventure. Je taky dvoudenní ovšem s tím rozdílem, že se nespí v prostoru startu a cíle, ale v utajeným kempu někde v prostoru závodu, což znamená, že si dvojice vezou povinnou výbavu - to máte stan, spacák, vařič, nádoby na vaření, jídlo na dva dny, čelovku, lékárničku, píšťalku, pumpičku, sadu na opravu duší, flísku, nepromokavou bundu... Právě proto každý tým rozmýšlí, nakupuje ultralehký a ultramalý vybavení, odlehčuje kola, taktizuje s rozložením zátěže mezi oba členy týmu a vůbec všelijak se snaží zbavit zbytečných gramů. To není náš případ. My nic nenakupujeme a radši využíváme naši ultratěžkou a ultraobjemnou výbavu, kterou jsme si s sebou přivezli z Evropy na cestování.
Takže nakonec naše hřbety zatěžují objemné kletry a v nich zimní spacáky, expediční stan velikosti letištního hangáru a další ultratěžké věci. Váhu jsme si rozdělili podle kondičky. Iva v posledních měsících moc nejezdila (byli jsme spolu na asi třech vyjížďkách za posledních osm měsíců a její kolo jsme kupovali těsně před závodem), já jsem na tom byl o poznání líp. Proto většina těžkých věcí skončila v mým batohu. Trochu jsem si připadal jako horolezec před výstupem na K2, protože můj batoh měl ca. 14 kilo. Baťůžky soupeřů byli o trochu větší než velikost ledvinky a podezříval jsem je, že se spíš chystají na odpolední výlet na Kokořín než na přenocování v buši.
Nastal den D - 13. března, což je "u klokanů" právě konec léta. Teploty už nedosahují čtyřicítek jako ve vrcholu léta a před závodem poklesly na rozumných 30 stupňů. Na cestu vyrážíme půjčeným autem a bez autoatlasu, což vlastně tak moc nevadí, protože popis cesty do centra závodu je dost jednoduchý - ze Sydney pořád na sever, v druhým městě doleva, v první vesnici doprava a pak už to je první vesnice na sever. Jen musím dodat, že celková vzdálenost byla skoro 400 km.
Posledních 40 km jedem po úzký šotolinový cestě přes hory. Byla to jedna z mála přístupových cest do vesnice Comboyne, kde bylo centrum závodu. Jen se v duchu modlíme, aby jsme tu zítra nemuseli závodit. Ty kopce jsou skutečně vražedný.
Pořadatelé zpestřili už tak zajímavý závod, když vyhlásili jako dobrovolné téma závodu krávy. Spousta borců vyzdobilo svý kola ve stylu krav a bejků, nekteří se dokonce nastrojili do fešných kravských oblečků. Někteří byli natolik stateční, že v těch oblečcích závodili celý víkend. Netuším, co si mysleli místní, když na cestě potkali Heide a Gertrude, dvě "jakoby selky" na železných krávách, které dokonce nebyli ani ženské, ale dva chlapi s pěkně chlupatejma nohama.
Už stojíme na startu a čeká nás první (sobotní) etapa, která je na 7 hodin. Stejně jako u BA, kdo přijede po limitu, dostane pěkně velkou bodovou penalizaci. Hned po startu pěkně do kopce pro bodové ohodnocení kontrol. Zjišťujeme, že ty body jsou dost zvláštně rozeseté. Ve vnitřním okruhu jsou malé body a na kraji mapy velké. Taktizujeme, rozmýšlíme. Na kraj mapy se asi nedostaneme a tak volíme postup po vnitřních kontrolách. Víc za míň než třeba jen jednu za hodně. Podle mě to pořadatelé postavili tak pro mistry světa v MTBO, protože i nejlepší chlapská dvojice v průběhu dne nasbírá jen asi tak polovinu možných bodů, což je na podobný typ závodu docela málo. Navíc se nabízí jen mílo možností na výběr.
Hned na začátku valíme na jednu blízkou kontrolu, kde si můžeme koupit za pár dolarů čtyři klíčky. Když jeden z nich bude pasovat do zámku kola, které bude vystavené a zamčené ve večerním kempu, tak ten bajk skoro za sto tisíc korun je náš. Bohužel nepasoval ani jeden. Dál šlapeme nádhernou krajinou do tý doby, než mi v jednom sjezdu upadl mapník - no jo, vlastní výroba na koleni, přece si tu nepořídím Miry mapník za dolary J Pak pokračujeme (já s mapou za pasem) do pekelnýho sjezdu. Jdeme hlubokou trávou, která zakrývá díry a snažíme se nenechat strhnout kolem. Já plaším hady a Iva opatrně našlapuje. Vidíme skupinku Ozíků, jeden z nich se snažil sjezd zdolat v sedle a skončil se zlomenou klíční kostí. Spodní část kopce už pěkně valíme po pastvinách. Pak přišel hluboký brod. Večer nechceme klepat kosu v promočených botách, a proto nezbývá než to vzít na boso. Pak přichází stoupání, který odhadujeme tak na hodinu, ale síly ubývají, kopec je prudší než jsme si mysleli, batohy těžknou a nakonec jsou z toho hodiny dvě. Proto vynecháváme jednu kontrolu, kterou jsme původně měli v plánu. Nejsme zvyklí tlačit kolo do kopce, ale tenhle si to vynutil hned několikrát.
Bereme ještě poslední kontrolu před kempem. Na ní potkáváme nevěstu - ošklivýho tlustýho chlapa ve svatebních šatech, který rozdává svatební dort. Mňam! Pak už jen pár zkopců a dokopců a na závěr sobotní etapy si vychutnáváme rychlej asi 4km sjezd přímo do bush-kempu. Přijíždíme ještě několik minut před limitem.
Jsme unešení z místa, kam jsme dorazili. Kemp je veřejný tábořiště uprostřed divočiny, skutečně to je "middle of nowhere". Jdem se vykoupat do říčky a cestou potkáváme asi dvou metrovýho ještěra. Teď opravdu nelitujeme, že máme pořádný stan. Kromě stánku s pivem a vínem je civilizace hodně vzdálená.
Stavíme stan, vaříme večeři, taktizujeme na zítřek a dáváme se do řeči s dvouma fantastickejma Ozíkama -Billem a Chrisem. Jsou taky ze Sydney, ale při tom se neznáme J V devět zjišťujeme, že všichni okolo už spí a nepaří jako je to běžný na BA. A tak jdem taky spát.
Ráno nás přivítalo deštíkem, který naštěstí před startem skončil. Hned po startu dostáváme další bodový rozpis kontrol. Celkem rychle jsme se rozhodli pro optimální postup. Bohužel zjišťujeme, že co včera byl krásný sjezd do kempu, bude dnešní zahřívačka po startu. Dokonce nás čeká ještě jedno další stoupání navíc. Na 6 km to bylo 600 výškových metrů. Poslední část se nedala skoro ani vytlačit.
Odměnou je nám úsměv a pochvala od pořadatelů a hlavně nádherný výhled po australské krajině. Při několika kilometrovým sjezdu na druhou stranu jsme skoro zavařili špalky. Další kontrola byla zákeřně zastrčená ve slepý cestě asi 2 kilometry od hlavní odbočky, což znamenalo další plašení jedovatý havěti v zarostlé cestě. Pak už naštěstí valíme zase chvíli po asfaltu, vlastně jediný za celý závod. Poslední kontrola před cílem stála za to - další pořadatelský vtípek. Kontrola je u potoka. Přijíždíme prudkým sjezdem loukou, kde už před námi pár borců vyjelo cestu. Kontrola je za potokem a samozřejmě podle pravidel k ní musíme i s kolem a výbavou. Takže trochu skoků přes kameny, na což dohlíží jeden z pořadatelů. A zase tou samou cestou zpátky. Do cíle přijíždíme těsně před limitem. Ještě přichází namátková kontrola výbavy. Ukazujeme, že skutečně máme píšťalku i lékárničku.
Jsme skutečně rádi, že jsme v cíli. Naše záda a nohy nám připomínají, co jsme si v posledních dvou dnech prožili. Přesto jsme šťastni, že jsme si tenhle závod mohli zajet. Jdem se najíst do bufetu, který připravili místní obyvatelé této vesničky mé střediskové. Bylo to asi takhle: Mary napekla koláče, osmdesátiletá Anne vařila kafe, Christine udělala saláty, Jenifer naložila maso, John to potom griloval a zbytek vesnice se na tom všelijak jinak taky podílel. Takovou příjemnou atmosféru od místních lidí jsme ještě nikde nezažili. Jeden příklad na závěr: pořadatelé poprosili o svolení jednoho farmáře, aby mohli na jeho pozemek umístit kontrolu. Ten samozřejmě svolil a v den závodu tam dokonce ještě vysekal přes vlastní louku příjezdovou cestu, která tam původně neměla být.
Jdem na vyhlášení vítězů a jsme mile překvapení, když dostáváme cenu za dvojici z nejvzdálenějšího místa.
Fakta závěrem: 11. místo v kategorii a celkem 66. z 250 týmů a další intenzivní zážitek a víkend s fantastickými lidmi.
Pro www.sns.cz Iva a Martin
Více info o závodu a další fotky najdete na www.wildhorizons.com.au
- Iva a Préva -
Zdroj: www.sns.cz
