České barvy ve Finsku hájili: Hana La Carbonara, Markéta Jakoubová, Míša Lacigová, Eva Hašková, Olča Lepšíková, Bára Hančíková, Ctibor Podrábský, Aleš Linhart, Radek Laciga, Milan Šrůta, Radek Ticháček, Milan Jirásek, Jiří Procházka, Petr Dvořáček a já coby vedoucí zájezdu.

9.6. Model

Modelu se zúčastnil pouze Ctibor s Aldou, zbytek týmu tou dobou teprve cestoval na místo určení. Kluci ale vezli kola trajektem a tak na místo dorazili zhruba o půl dne dříve než ostatní. Podle vyprávění se jednalo o dost zabušený terén ve kterém nebyla nouze o technické problémy. Alda zničil pár drátů v zadním kole a Novozélanďan Darryl Taylor pro změnu patku přehazovačky. Darryl se záhy stal 14tým členem naší výpravy, aby nás nebylo smolných 13 a cestoval s námi na většinu tréninků. Kdo chtěl, měl tak jedinečnou příležitost pilovat angličtinu konverzací s rodilým mluvčím.

10.6. Middle WRE

Závod na zkrácené trati byl vlastně takovým modelem pro zbytek výpravy. Nutno říct že to byl celkem šok. Nejprve jsme poměrně dlouho řešili jak připevnit obrovskou Emit placku na kolo tak aby necinkala na každém hrbolu. Navíc jsme se snažili držet se mezinárodních pravidel, když lokální finská netrvají na tom aby bylo ražení na pevno spojené s kolem. Pouze přikazují že se jezdec musí absolvovat celou trať s kolem. Spousta lokálů tak vozila Emit na rukavici, nebo přidělaný například na zipu od dresu.

Také na startu byl celkem dobrý zmatek. Žádné hodiny – ty byly až úplně na konci koridoru a pořadatelka která mluvila jen Finsky. Ale ono to celé pořádání bylo prostě ve stylu „žádnej problém, je to jen zábava“ takže se vždycky všechno nějak vyřešilo.

Stavba, hlavně mužské elity byla stručně řečeno špatná. Nejzajímavější část prostoru – pískovnu jsme viděli jen když jsme kolem ní několikrát projeli po tlusté cestě. Jinak to bylo na sever – na jih – na sever a tak pořád, vše více méně po jedné cestě, jen kontroly byly pokaždé na jiné odbočce. Jak trefně poznamenal Dvoři – udělat to někdo u nás tak ho do smrti vláčej po všech BENech. Bylo prostě vidět, že stavitel toho moc nenabajkoval a že spíše běhá.

Zatímco my jsme všichni vnitřně mudrovali nad tím, že „to snad ne“ ostatní, zejména domácí Finové jezdili jak čerti. Také bylo rázem jasné, proč většina z nich má fulla. Jelikož ve Finsku je řada silnic pouze šotolinová (tedy tlustá plná podle klíče) mají trochu rozdílný náhled na to, co je čárka a co tečka. Stručně řečeno, pokud byla v mapě tečka, tak se tam skutečně nedalo jet. Svůj účel ale splnil i tenhle závod, ukázalo se, že i ve Finsku jsou kopce, že to že se může jezdit všude neznamená že taky všude jezdit jde (občas to nešlo ani po těch cestách) a i to, že i blbě postavený závod je taky závod a že na to jaké máte ze závodu pocity se výsledky neptají.

11.6. Long WRE

Stejné centrum, stejné parkoviště, stejná dojezdová část a přece výrazně jiný závod. Stavba byla o něco lepší, mapa pro změnu horší – chybělo měřítko, byla to zvětšená mapa 1:30000 takže podle velikosti koleček kolem kontrol by jeden hádal, že to je tak 1:7500. Několik cest mělo změněnou klasifikaci na poslední chvíli fixou, což by tak nevadilo, kdyby to ovšem bylo aspoň na všech mapách.

V terénu čekalo několik kamenných polí, bažinek a cesty různé sjízdnosti. Většinu teček bylo opět skutečně rychlejší běžet a nejlepší bylo se jim vyhnout, pokud to jen trochu šlo. Tento závod byl také prvním nominačním pro český výběr a tak se čekalo kdo získá další jistotu toho, že se do Finska ani ne za měsíc vrátí. V mužích se nejlépe se stresem z nominačního závodu i s nástrahami tratě vyrovnal Radek Laciga i když podle vlastních slov nejel úplně čistě (on to tedy řekl trochu jinak…), přesto obsadil celkově slušné sedmé místo a na druhého z našich Borka Podrábského najel více jak dvě minuty. Mezi ženami si nejlépe vedla Eva Hašková, která porazila nejen svoje soupeřky v nominačním závodě, ale i všechny již nominované.

Celkové výsledky obou závodů

12. a 13. 6. – tréninky

V dalších dvou dnech jsme trénovali vždy dvě fáze – jeden mapový trénink postavený organizátory a opět měřený Emitem, druhý trénink (nebo spíš první protože to bylo dopoledne) jsme si připravovali sami. V pondělí jsme po kratším rozjetí navštívili nádherný areál běžeckých a lyžařských tratí v Jalasjärvi a na pořadu dne byl trénink paměti a rychlé orientace v mapě, kombinovaný s ježděním po rychlém okruhu plném zatáček. Úterní dopoledne jsme pak strávili v asi 80km vzdáleném Jämi – v naprosto odlišném terénu než se odehrávali oba WRE závody. Naprosto rovný a velmi čistý les, sem tam kupka, díky tomu že se jedná o vojenské cvičiště a zároveň lyžařské centrum, byla síť cest až neuvěřitelně hustá a také rychlá. Snad jedinou vadou bylo, že mapa kterou jsme měli k dispozici neměla MTBO klíč, ale nebyla to vada moc výrazná, protože většina cest byla výborně sjízdná. Lyžařské mainaky pak určitě zaujme fakt, že se v této lokalitě nachází 650m dlouhý tunel, kde se dalo lyžovat i v době našeho pobytu (venku +30, v tunelu -5).

Také pořadateli kempu připravené tréninky měli stoupající úroveň. Pondělí long (původně plánovaný byl middle) sice nebyl mapově extrémně náročný, ale terén byl pěkný a rychlý, i když dost postupů řešila objížděčka po jedné cestě. V úterý byly na pořadu štafety, lyžařským systémem týmového sprintu – tým tvořila dvojice a každý jel obě farsty. Vše ve velmi pěkném prostředí lyžařských tratí u města Seinäjoki.

14.6. – nominační závod Jämi

Protože pořadateli připravený ultralong tedy po našem dlouhá trať sliboval sice zajímavý, ale orientačně nenáročný terén (několik málo cest v oblasti 5 jezer), rozhodli jsme se pro druhý nominační závod využít ještě jednou terénu u letiště v Jämi. Díky Estonci Margusu Hallikovi jsme měli k dispozici další část mapy tohoto prostoru a tak jsme mohli pro nominační závod použít terén, který při úterním tréninku „zahálel“. Trať byla stavěná jako zkrácená a díky rychlému terénu se atakovali spíše dolní hranice směrných časů (u žen se mi to pak moc nepovedlo a pod 40 minut se dostaly všechny). Mužskou trať si můžete prohlédnout, ženská byla stejná, ale od kontroly 8. se jelo do cíle. Regulérnost závodu nám málem narušila Finská armáda (nebo možná mi jim regulérnost cvičení) když jižně od kontroly 5. nacvičovali hlídání checkpointu. Jediným zadrženým byl ale náš novozélandský kamarád Darryl který volil objížděčku zprava, zatímco ostatní jezdili na 6 přímo na sever (a obvykle i lesem). Po kratší lustraci a vysvětlování co dělá Novozélanďan s tak podrobnou mapou uprostřed Finského lesa ho propustili a tak nakonec zůstane jen zajímavá historka k vyprávění.

Dopadlo to následovně:

1. Ctibor Podrábský 39:56
2. Aleš Linhart 40:19
3. Milan Jirásek 42:33
4. Radek Ticháček 42:40
5. Milan Šrůta 43:42
6. Radek Laciga 45:06

1. Hana La Carbonara 28:33
2. Olga Lepšíková 29:20
3. Eva Hašková 29:46
4. Bára Hančíková 31:09
5. Michaela Lacigová 32:38
6. Markéta Jakoubová 32:23

Vítězi nominačního závodu se tedy stali Ctibor a Olča. Potom už zbývalo jen udělat nezbytné závěrečné skupinové foto a zabalit kola do krabic aby se Ctibor s Aldou mohli vydat směr Turku, kde na ně čekal trajekt do Švédska a dlouhá cesta domů.

Soustřední splnilo svůj účel, tedy zejména nabrat co nejvíce zkušeností s Finským terénem, specifickými národními pravidly a zvyklostmi (fikačky lesem, ražení Emitem). Závody WRE, přes všechny výhrady k nim také jednoznačně naznačili, že světová špička neustále zrychluje a že krom výborné mapy je nutné do MS zapracovat i na rychlosti jízdy.

Konečná nominace českého týmu na MS ve Finsku a ME v Polsku

Zbývající místa v reprezentačních výběrech pro obě vrcholné akce, byla na základě žebříčku bez zahraničních závodníků a návrhu kouče schváleného vedoucím komise reprezentace obsazena Lubošem Tomečkem, Alešem Linhartem a Bárou Hančíkovou. Český tým tak na MS do Joensuu odcestuje v následujícím složení.

Muži: Jaroslav Rygl, Martin Ševčík, Radek Laciga, Ctibor Podrábský, Luboš Tomeček, Aleš Linhart