Centrum závodu štafet se nacházelo ve stejném lyžařském areálu jako předcházející finále longu. Postavili jsme na start kompletní sestavu, tedy 2 + 2 štafety. Obě naše jedničky měly šanci na medaili a rozhodně se o ní chtěly porvat. Ani dvojky nebyly bez šancí na slušné umístění a každopádně měly za cíl krýt záda prvním štafetám a v případě jejich zaváhání je zastoupit a bojovat přinejhorším o osmé místo. Nakonec k tomu málem došlo…

Hned s prvním mezičasem prvního úseku chlapských štafet přišla rána pro naše medailové ambice. Pari ztrácel přes šest minut. Borek se držel lépe a se ztrátou tří minut se držel v širší skupině závodníků. Ještě vetší rána nastala o deset minut později. Mezičasem projížděly ženy. Míšu však spíkr nahlásil až po dlouhých osmi minutách, takřka poslední a daleko za Bárou. V cíli to však mělo být ještě horší. Pari se po chybě před mezičasem držel a již ztratil jenom další minutku. Výsledná ztráta sedm minut tak ještě nechávala prostor pro boj o umístění v popředí. I když v medaili asi věřil jen největší optimista. Míša bohužel na Pariho nenavázala. Alespoň ne ve smyslu eliminace ztráty v druhé části trati. Její ztráta narostla na hrozivých 15 minut. Dostat z ní v cíli nějaké informace nebylo, pochopitelně, dlouhé minuty možné. Pak jsme zjistili, že mohlo být ještě hůř. Míša orazila špatnou kontrolu – razila v balíku několika závodnic a neviděla ve zmatku na kód. Naštěstí cestou na další pochopila, že něco úplně nesedělo a vrátila se. Ztráta tak šest minut. Pak následovala série malých chyb, špatné volby atd., prostě celková nervozita.

Druhé úseky tedy měly velmi složitou pozici. Do karet jim hrála pouze jen jedna věc – horší už to snad být nemohlo. Jarda zvládl svou roli velmi pěkně. Dotáhl se na balík bojující okolo osmého místa a předjel i Aldu z české dvojky. To, co předvedla Markéta, se nedá nazvat jinak než fantastický výkon. Druhým časem na úseku posunula štafetu na 8. místo (a 6. v redukovaném pořadí). Navíc však výrazně snížila ztrátu na třetí místo. Bronz najednou nebyl nereálný, 5 minut mohlo být v Hančiných možnostech.

Úplně bez šance na medaili nebyl ani Tomíno. V mužích je však konkurence obrovská a nakonec byli, myslím, chlapci rádi za šesté místo. Medaile tentokrát visela moc vysoko, hlavně po chybě na prvním úseku. Jak již všichni víte, Hanka to nakonec dokázala, i když jsme se do poslední chvíle strachovali. Zezadu totiž útočila Mischa Gigon z Rakouska, která nakonec v cíli ztrácela necelou minutku. Dramatický den měl tedy nakonec pro nás šťastné rozuzlení. Bronz vnímali všichni jako velké vítězství.

Takový byl tedy závěr letošního MS. Český tým si oproti loňsku trochu pohoršil, ale s prázdnou neodjel. Každopádně věřím, že máme dost závodníků, kteří budou v příštím roce na Vysočině bojovat o více medailí. A že je také získají. Jak jsem již avizoval v minulém článku, více informací o MS naleznete v časopise Orientační běh, který vyjde v nejbližších dnech. A na závěr díky za vaše povzbuzování a držení palců, které se nakonec přeci jenom projevilo.