Ačkoli si vůbec nejsem jistý, zda zrovna slova psaná mým perem by měla být ta pravá pro zlákání kohokoliv se zdravým rozumem na akci vytrvalostního charakteru. Pokaždé beznadějně vytuhnu, zážitky popíšu realisticky a nikdo si je po mně nechce zopakovat. A přeci jsem žádán.

Všechno začíná už dlouho před závodem. Napřed nakoupíte turistické mapy kvůli předběžnému studování terénu. Přirozeně, přesně na Eduardovi, centru závodu, je roh všech dostupných vydání. Trochu v obchodě počítám, kolik se toho dá za den objet a vychází mi to celkem na šestnáct map a tedy na dobrý litr. Do dne závodu mapy ani nerozbalím a na prezentaci si kupuji mapu závodní. Je jedna, docela malá a má Eduarda uprostřed.

Na řadu přichází taktika a technika. Na netu je zveřejněný Kamenáčův stručný návod. Kamenáč má s tímto druhem závodu zkušenosti z Anglie a proto jeho manuál beru bez výhrad, díky čemuž si udělám v hlavě pěkný chaos myšlenek o výběru různých fixek, o kontrastu červené, modré a zelené za vysoké rychlosti jízdy na kole, o shánění ochranné samolepící fólie a o dalších, velmi vědeckých věcech. Jenom trénink trochu zanedbávám, protože ten bolí a musí se obětovat lidské sádlo.

Můj tandem je Burda. Znamenitý cyklista, výborný kamarád a užvaněná držka. Sraz před závodem máme večer v lokálu. Ten je na Eduardovi udělaný v místnosti bývalého komunistického lágru a je tím pádem útulný jako pionýrská klubovna, do které jsem chodil ve třetí třídě. Přijel jsem do centra závodů o hodně dříve. V klidu jsem do mapy namaloval kontroly, vycházeje přitom ze souřadnic poskytnutých pořadatelem a láteřil nad neobvyklým způsobem zakreslování. Vybarvenou mapu jsem polepil zmíněnou ochranou a dal ji všanc svým soupeřům, kteří mezitím přijeli, aby se nenamáhali zdlouhavým odměřováním a mohli se mnou v klidu pít pivo a rum. Později mne napadlo, že by nebylo netaktické, zamalovat nějaké kontroly schválně chybně a nechat ty ovce, ať je tupě obkreslí. Ještě později jsem přišel na to, že se tak taky stalo, akorát, že jsem o tom nevěděl ani já, ani Burda a hledali jsme teda kontrolu půl hodiny úplně v prdeli.

Start je brzy ráno. Po intervalech. Vyjíždí více družstev současně a je to docela zmatek u místa, kde se fasuje obodování jednotlivých kontrol. Někteří borci hledají rádoby optimální postupy nepřiměřeně dlouho, jiní absolutně nechápou smysl závodění a plánují návštěvy vlastivědně zajímavých lokalit a další jen tak mrknou do mapy a odjíždí, naivně věřící právě té své variantě. Přitom ideální byla naše a navíc jsme ji s Burdou našli rychle. Vyrážíme, zanechávaje za sebou skupinku klečících mudrlantů.

Jsem muž sprintů, proto udávám tempo. Ale cosi není v pořádku. Hned první dlouhý sjezd po silnici a něco mi vadí. Mám hladké a velmi tvrdé gumy. Burda traktory. Mám bezvadně vyholenou pleť a na hlavě ježka. Burda je chlupatý jako opice a má dlouhé háro. Mám helmu vypiplanou v aerodynamickém tunelu a Burda nějakou krabici z výprodeje.et centimetrů širší ramena. Mám rám od stejného chlápka, jako Burda, ale dražší o deset tisíc. Proč tedy jede bez jediného šlápnutí z kopce o mnoho rychleji než já?

A postupně začíná být hůř. Hodiny přibývají rychleji než body. V Německu jsou cesty pěkně upravené a tudíž nechutně rychlé. Taky je tam ta kontrola, co ji máme v mapě blbě. A taky je tam jeden obrovský kopec a v něm už mi síly ubývají skutečným valem. Burda mne sem tam tlačí. A taky jídlo došlo. Camelbak je pěkně na nic, když si dovnitř dáte hnusný ionťák a navíc vám plesniví hadice i náustek. A cestou zpátky nás kontrolují pohraničníci. Jsou pitomí, ale o mnoho méně pitomí, než dva jiní pohraničníci, kteří odchytili Pepu s kámošem, vzali jim pasy a po závodě museli na fízlárnu zaplatit pokutu za ilegální překročení hranice přechodem, o němž strážci tvrdili, že je jenom zimní a přitom zrovna v tu chvíli nebylo příliš vedro.

Ćas as letí. Jsem na tom fakt bídně. Burda tlačí a remcá. Musíme vynechat poslední kontroly a to nás připravuje o cenné body. Do cíle doslova vpadneme a trvá dlouho, dlouho, než se vydýchám, dojdu k výčepu, chrstnu pivo, pivo, pivo a něco na žízeň. Zatím vedeme. Jenom na chvilku, protože naši nejsilnější soupeři si neobkreslovali mapu ode mne a nemuseli se tlačit, jelikož se jedná o dvojice vyrovnané.

Přežral jsem se uzeným kolenem, svalil se a usnul. Žádný večírek, žádný bigbít, žádný sex.

Ráno jsem ztvrdlý jako betonový pilíř a musím tam zase. Slabou náplastí je o dvě hodiny kratší limit.

Bylo pod mrakem a potom mrholilo. Naše postupy tentokráte nebyly zvoleny dobře. Ani Burdovy ramena nejsou tak široká, aby mi poskytla dostatečné závětří. Od Nejdku už jsem chtěl jenom domů a byl to hrozný kopec a dálka a zase jsme museli vynechávat kontroly a taky jsme jednu trochu zmastili.

Poslední kilometr je po silnici mírně do kopce. Jsem absolutně vyřízený. Apaticky točím pedály, Burda usilovně tlačí a sprostě mi nadává. Zbytečně. Neslyším, protože spím. Nakonec to Burda utlačil a přeci jenom přišla vytoužená cílová páska. Byl konec a kdo je víc. Příští rok nashledanou. A kdyby to náhod unebylo z předchozích vět úplně jasné, zdůrazňuji, že Krušné Hory jsou naprosto oku lahodící, bikersky vzrušující i jinak prudce příjemná oblast.