Několik informací pro Jana Kramoliše, živelné pořadatele závodů MTBO, ekologickou radu a všechny ostatní čtenáře.

V čísle tři a čtyři časopisu Orientační běh jsem s překvapením četl dva příspěvky jednoho autora, nepříjemně napadající disciplínu MTBO v souvislostí s ochranou přírody. Chápu autora, protože naznačené problémy s MTBO jsou opravdu zásadní, leč domnívám se, že bylo krajně nediplomatické kritiku podobného tónu ihned uveřejnit v časopise bez předchozí jakékoliv diskuse s předáky MTBO, nebo alespoň na zasedáních rad a komisí ČSOB. Jednak se domnívám, že hnutí tak bylo neprávem pošpiněno, jednak z článků vyplývá, že autor nemá sebemenší představu o průběhu závodu MTBO a o horské cyklistice vůbec. Protože potrefená husa nejvíc kejhá, protože se musím pokusit čtenářům vysvětlit, jaké to vlastně všechno je ve skutečnosti, a protože nemám v úmyslu se s ekologickou radou do krve pohádat, nýbrž ruku v ruce vzorně a s láskou spolupracovat, rozpoutávám obvyklou nechutnou dopisovatelskou soutěž o to, kdo bude mít v časopise poslední slovo tak, jak ji známe z polemik o občerstvení na dlouhých tratích nebo o mapách v Bruntále.

Napřed si dovolím reagovat na výtky v článku "Rozum do hrsti" z OB číslo tři (1996).

Autor vyzývá čtenáře, aby zkusili postavit zajímavou a netriviální trať MTBO v terénu Žďárských vrchů tak, aby při ní zkracování lesem nebylo výhodné.Pane Kramoliš, proboha, sedněte si na horské kolo a zkuste v terénu Žďárských vrchů jet sto metrů volně lesem. Já vám mezitím na stejnou kontrolu dojedu rychleji kilometrovým postupem dokola po cestách. Vážně. Studoval jsem obě tratě postavené na mapě Řásnička a jediný výhodný postup mimo cestu byl dojezd od sběrky do cíle na pronajaté louce. Věřím, že je obtížné cokoliv dokazovat, pořadatelé pěších i cyklistických orientačních závodů se však musí bránit nepravých obvinění, nebo za chvíli na nás ochránci (v nejspravedlivějším rozhořčení) svedou kde co.

MTBO paralelně s pěším závodem je nesmysl z hlediska bezpečnosti běžců i bikerů, nikdy neproběhl a snad ani neproběhne. Závod MTBO pořádaný po ukončení klasického orienťáku stejnými pořadateli na stejné mapě je, za předpokladu dodržení předpisů zmiňovaných dále, výborným řešením z hlediska šetření s penězi, s lidmi i s termíny a lze ho naopak jen doporučit v případě lokálních závodů.
(Alešova poznámka: Něco takového jsme zkusili v Protivanově 1999 a jde to. Je třeba dbát zvýšené pozornosti při stavbě tratí, ale ve chvíli, kdy dobíhají a dojíždí současně OB a MTBO "běžci", je to paráda...

Prahnete po rozumném omezení. Pravidla MTBO nepřipouští jízdu na kole mimo komunikace a chce-li si závodník (trouba) zkrátit cestu lesem, musí nést kolo nad zemí. Pravidla na rozdíl od pěších nedovolují jakékoliv odhazování odpadků v lese, dokonce zakazují skleněné láhve a s objevením novéhu brutálního vzoru na pláštích jisté americké firmy na českém trhu zřejmě dojde i k jeho zákazu.

Je rozumné nepořádat závody (jakékoliv, nejen v MTBO.) v chráněných oblastech. Za vhodnější však považuji zeptat se vždy příslušných orgánů, zda nás tam pustí nebo ne. V tomto směru naopak očekávám iniciativu ekologické rady, kontaktní adresy na jednotlivé představitele chráněných území a vůbec seznam CHKO by rozhodně mnohému napomohl. Nutno s politováním konstatovat, že v tomto směru daleko větší iniciativu projevil Vláďa Lepšík, otec MTBO v naší republice.

Souhlasím s vypracováním studií dopadů MTBO na přírodu od skutečných odborníků. Sám se pokusím o něco podobného v druhé části článku.

Metodické pokyny pro MTBO se píšou a v roce 1996 je bude mít každý pořadatel k dispozici. Musíme si uvědomit, že tento sport je oficiálně rok a půl starý a všechno musí napřed trochu uzrát a vyvinout se než, se napíší exaktní předpisy.

Doufám, že vytušená nevraživost ekologické rady k MTBO po přečtení těchto odstavců alespoň trochu opadla a pokračuji už trochu metodičtěji dále.

Situace při pořádání závodů MTBO pod křídly ČSOB (Zde musíme mít na paměti, že podobné závody může uspořádat živelně kdokoliv (svaz turistů) a není v našich silách všechny uhlídat. Ochranářům prostě musíme vysvětlovat, že když hrají malí haranti fotbal na louce se vzácnou květenou, také nepostihují fotbalový svaz.) vypadá následovně:

1. Každý pořadatel dostane přiděleného garanta kvality, který, podobně jako kdysi delegovaný rozhodčí dohlíží na závod už v době jeho příprav, je moudrým rádcem a konzultantem. Také vysvětlí pořadatelům všechna ekologická opatření a jejich důležitost.
2. Komisi MTBO je jasné, že dobré vztahy s ochranáři jsou naprosto prioritní záležitostí a proto při pořádání závodů upřednostňují ochranu přírody především. Na úkor kvality terénu, mapy, tratí a hodnoty závodu. Závod se vždy koná jenom ve všemi potřebnými i nadstandartními orgány schváleném lese. Dodržování zmíněných pravidel se pečlivě hlídá a za překročení omezení následuje okamžitá diskvalifikace závodníka. Opakované porušení v příští roce povede k doživotní ztrátě licence. (Doufám, zatím o tom jenom uvažujeme). Existuje ekonomický nástroj hodnotící kvalitu závodu, kde se v devíti hlavních bodech krom jiného zvažuje dopad MTBO na přírodu a bezpečnost při závodě. Teprve ve vedlejším kriteriu, velmi málo podstatném, se hodnotí výběr terénu. (Pozn. Ekonomický nástroj v MTBO? Co to je?)
3. MTBO je tak malý sport ( zatím), že na každém závodě je přítomný někdo z komise a může zakročit ihned, získá li dojem nepořádku. Krom toho na stejné trati smí jet pouze stovka závodníků, tolik lidí se ale nikdy na závodech vyjma MČR 1995 nesešlo. (Pozn. dnes je to jiné, že?)

Udělá-li i pěší orientační běh podobná opatření směřující k ochraně přírody, je v časopise místo pro články kritizující hnutí MTBO a snažící se ho vytěsnit ze svazu pryč, nejlépe do hajzlu.

Vždy ale mějte na paměti, že disciplína prostě smazat nejde. Nebude li pod křídly ČSOB, najde si jiný svaz, založí vlastní nebo v nejhorším případě bude živelná. Pro úplnost problematiky ještě mohu uvést, že disciplína MTB vedená Českým svazem cyklistiky je ve vztahu k ochraně přírody daleko problematičtější vzhledem k počtům startujících a k opakovanosti průjezdů kritickými lokalitami. Vše ale rozumně řeší a vztahy s ochránci mají zřejmě velmi dobré, když mohou pořádat závody v KRNAPu, na Šumavě a ve všech ostatních horách naší vlasti.

Nyní se pokusím, jak jsem slíbil, podat přehled možných škod způsobených provozováním MTBO.

Negativní faktory se patrně týkají pouze kola, protože orientace v terénu jako činnost asi nebude moc škodlivá, ledaže by snad někdo rozbil busolu. Ale tu závodníci beztak nevozí. Vše je umocněno přísnými pravidly a tak snad připadá v úvahu pouze:

1. Hluk

Při jízdě na horském kole závodník hlasitě dýchá a při necitlivém řazení mu velmi haraší řetěz. Předjíždí-li pomalejšího jezdce nebo znenadání potkává chodce, upozorní na sebe výkřikem (povětšinou spisovným). Ani jeden zvuk nemá vysokou intenzitu nebo dlouhé trvání. Plašení zvěře je tedy vyloučené a s ohledem na to, kde se zvěř zdržuje (ne na cestách) i směšné.

2. Devastace způsobená plášti

Pláště zanechají v lese stopy, které jsou nejvíce vidět a jsou i hlavním argumentem ochránců proti kolům vůbec. Jedete-li na kole po suché tvrdé cestě dopředu, neděje se nic. Chcete li ovšem zabrzdit, zejména prudce, kolo se zablokuje a agresivní vzor pláště před sebou hrne jisté množství půdy, čímž vzniká charakteristická a dobře vidtelná stopa. Toto lze eliminovat jen velmi obtížně a je v rukou stavitele, zda charakter trati podobné brzdění podpoří nebo omezí. Také jezdci se snad díky osvětě naučí trochu jinému stylu jízdy neboť prudké brždění je z hlediska rychlosti průjezdu výhodné asi v deseti procentech případů.

Podobný druh eroze vzniká při jízdě v rozměklém terénu, kde se vyjíždějí koleje. Stále ovšem mluvíme o erozi vznikající ne ve volném terénu, ale na komunikaci. V případě cest které by jsme podle mapového klíče označili jako 501 až 506, se podle mne jedná o škody zanedbatelné, téměř nezpozorovatelné a v porovnání s průjezdem lesní mechanizace za absurdně nicotné. Jen na nejmenších pěšinách, jejichž povrch tvoří lesní hrabanka z jehličí nebo z listí a malého množství zeminy jsou tyto stopy velmi viditelné (Tento případ byl asi kamenem úrazu i ve Žďáru) a navíc mohou obnažit kořínky rostlin. Řešení problému se nabízí asi následující: Na takových cestách minimálně jezdit, když, tak jen nahoru a nebo v přímém směru, kde není třeba brzdit. Ideální je volit terény s tvrdým kamenitým povrchem (Liberec).

3. Opotřebení

Poslední druh škod považuji osobně za nejnebezpečnější. Je nenápadný a málokdo si ho uvědomuje. Současný průměrný závodník během jízdy na kole opotřebuje vzorek na jednom páru pneumatik ročně. V případě že najezdil asi polovinu kilometráže po lesích a na měkčím terénu obrousil asi třetinu vzorku, povaluje se jenom ode mne v lese asi třicet gramů gumového prachu. Pravda, v nezachytitelné koncentraci, možná z přírodního kaučuku, boty se taky ošoupou, ale je tam a nikdo ho už nikdy neuklidí. Řešení? Zpátky na stromy.

Nebo jinak. Za rok na kolo vyplácám tři deci oleje. (Pozn. jenom?) Znamená to, že někde po lesích se jen tak z kola spláchlo tolik oleje, kolik by zničilo mnoho litrů pitné vody. Já mám svědomí skoro zpoloviny čisté, protože zde se dá s problémem bojovat. Používám olej, který je biologicky odbouratelný. Je navíc i velmi vhodný pro jiné své vlastnosti a tak mu přes vyšší cenu dává přednost většina cyklistů. Jedná se o WD-40. Také pro dřevorubce se vyrábí oleje na přírodní bázi a snad se časem objeví i běžně v obchodě.

Porovnejte prosím tyto následky s těmi, které dokáže udělat kategorie pěšáků na dvou necitlivě zvolených kontrolách a znovu se zamyslete, který orientační sport nemá v lese místo. (literární obrat. Chraň bůh)

Všimnete si vážení čtenáři, že se nesnažím jenom protestovat proti protestu, nýbrž sám přiznávám částečnou oprávněnost výtek, uvádím je na pravou míru a především se je snažím nějak řešit. Nakonec ještě velmi rozumnou větu z již jednou zmiňovaného článku:

"Při pořádání závodů je třeba si počínat rozumně a brát ohled nejen na závodníky, ale i" (a to hlavně) "na přírodu."