Dojem první - Oringen je skutečně monstr akce. Takže když vedle něj pořádáte relativně malý závod (co je to 130 účastníků oproti 17000?) logicky vám zkanibalizuje pořadatelské kapacity. Pořadatelé svěťáku se ale docela snažili, aby to nebylo poznat. A docela se jim to i povedlo.

Mapy všech tří tratí byly na velmi dobré úrovni a jejich jediným autorem byl Anton Persson z pořádajícího OK Pan-Kristianstad. Ten byl také zároveň stavitelem všech tratí. Takže asi nemusíme moc přemýšlet o tom, co dělal ve volném čase během minulého roku. Žádný totiž neměl.

V pátek přichystal závodníkům opravdu náročný rébus v pobřežním lese jižně od města Ahus. Terén tvoří písečné duny, porostlé borovým lesem, který je protkaný neuvěřitelně spletitou sítí cest a cestiček, vyšlapaných od parkovišt a chat k pláži, do města, k silnici, kam si jen vzpomenete. Hned po startu několik kontrol v členitém terénu, ve kterém je sice vidět na 500m daleko, ale pro cesty v jehličí a trávě to tak docela neplatí. Následovala střední pasáž v chatové oblasti - takové Kersko, kde to bylo naposledy trochu snadné. Pak průjezd diváckou kontrolou rovnou do pekla. Nebo do ráje. Jak se to vezme. Když si v tom lese jdete jezdit jen tak, je to ráj plný singlterků a teréních vln. Když v tom máte mapovat, je to spíš to peklo neuvěřitelně zamotaných pěšinek, které navíc nejsou v podkladu vždycky dobře vidět. Po opravdu dlouhé době jsem slyšel naše reprezentanty v cíli říkat, že to bylo mapově opravdu hodně těžké. Žádný odpočinkový postup, kde si namapujete 6 kontrol dopředu. Pořád jen mapovat a mapovat. Kdo udržel tempo na uzdě a neudělal chybu, vyhrál. V mužích to byl Anton Foliforov z Ruska, v ženách Emily Benham z Velké Británie. Z našich nejlépe zahájila světový pohár Martina Tichovská, která se dostala až na velkou bednu - 6 místo. Výborně jel také Vojta Stránský, který skončil sedmý a Jirka Hradil desátý. Pořadatelé ale nějak zapoměli na diskvalifikaci domácí závodnice a tak se Martina na tu bednu nepodívala. Trochu zmatek, ale naštěstí poslední co by stál za zmínku.

No i když... Sprintu také předcházelo několik podstatných událostí. Tak předně a trochu na poslední chvíli museli pořadatelé změnit prostor závodu. Původně plánovaný dojezd do městského parku, ve kterém bylo zahájení Oringenu, byl zrušen a záložní cílový prostor poskytla místní univerzita. V jejím areálu byla také část kontrol a zbytek ukryli pořadatelé na přilehlá pole a louky. Díky tomu, že původně měl být závod ve městě, ve kterém je těžko uhlídat kdo je turista a kdo závodník  v embargovaném prostoru, bylo povoleno město navštívit, samozřejmě bez mapy atd. Bohužel to v bulletinu nebylo napsané úplně jasně kam se smí a kam už ne a tak si to některé týmy vysvětlily tak, že se může všude a vesele jezdily na kole po polích za univerzitou. Francouzům se dokonce podařilo vidět jednoho domorodce. Bohužel pro ně to nebyl zemědělec na kontrole úrody, ale Anton Person s foťákem, kontrolující poslední detaily. Následkem byla diskvalifikace týmu Francie, následný protest, zasedání jury a v konečném důsledku diskvalifikace těch, kteří v prostoru byli přistižení. Část týmu tedy startovat mohla.

No a jak závod dopadl už víte. V ženách opět vyhrála Emily Benham, z našich žen se tentokrát lépe dařilo Renatě Paulíčkové (8) ale i Martina na 10 místě zajela dobrý závod. Muži se do první desítky vešli hned tři - Jirka Hradil obsadil výborné 3 místo, 7 skončil Mak a 10 Martin Pari Ševčík. Vyhrál poslední startující - Estonec Lauri Marsloos.

Klasika, která program zakončovala, měla hodně zajímavý dojezd na golfovém hřišti. Závodníci museli přelézt obvodovou zídku a pak přímo po  fairway na sběrku a do cíle. Dokonce i přes green se mohlo jezdit. Umíte si to představit v ČR? Já moc ne.

Každopádně, to byla klasika, která vešla do dějin našeho MTBO, protože poprvé v jednom závodě obnoveného světovhého poháru získala na klasické trati medaily nějaká z žen. A to konkrétně Martina Tichovská a konkrétně bronz. Vlastně stříbro, protože Emily Benham opět vyhráala čímž potvrdila fakt, že letos prostě nemá konkurenci a proto se nepočítá :) Ze všech pěti závodů SP byla nejhůře třetí - úctyhodná bilance.

Skvěle závod sedl také Honzovi Svobodovi, který si druhým místem dojel pro osobní maximum v závodech SP. Náladu si po dvou nevydařených dnech spravil i Marek Pospíšek na sedmém místě. To Vojta Stránský byl na sebe v cíli hodně rozlobený, čekal asi víc než to velmi pěkné 9 místo.  Smutných bylo v cíli více, třeba výborně jedoucí Rakušan Kevin Haselsberger zjistil, že se vlastně dřel nadarmo, protože narazil špatnou první kontrolu.

Kdo se do cíle nedostal vůbec byla dvojice Hans Jørgen Kvåle (NOR) a Davide Machado (POR). Po vzájemné srážce na uzlové kontrole motýlka skončil závod pro oba, Davide dokonce putoval do nemocice, ale oba už by měli být v pořádku.

Pro všechny případy na závěr odaz na kompletní výsledky všech závodů včetně mezičasů.

Celkově lze hodnotit vystoupení našeho týmu ve Švédsku jako úspěšné. Doufám, že v podobných terénech v Polsku se to na konci srpna povede minimálně zopakovat.

Dodatek : jak mě upozornil Kládin, tak Martina už jednou na klasice ve světovém poháru 3 byla a to v roce 2010 v Gdaňsku. Ale stejně je to super výsledek :)