Model

Ve čtvrtek večer se naše jednotlivé posádky setkávají v chatičkách v kempu nedaleko od Mylhůz. V pátek pak máme možnost poprvé okusit místní kopce v rámci Modelu. Vyčkáváme však, ale až do odpoledne, kdy přestávají přepršky a klube se i slunce. Přesun pod kopec a už se postupně prokousáváme úvodním výjezdem s více jak 250ti metrovým převýšením. Sem tam si z pevné cesty odbočím do delších nebo kratších čárek pro zjištění, jak to tady vypadá a díky tomu postupně odfoukávám tlak svých plášťů, kterým se v blátě moc do trakce nechce. Pro závěrečný výstup testuji „přímálu“ kolmo na vrstevnice, které se postupně zahušťují a jízda se mění v horolezeckou vložku. Co si z toho ale vzít pro závod nevím, protože objíždět je sice o dost delší, ale asi z toho tolik nebolí lýtka (c: Jsem nahoře a vybírám pár kontrol při sjezdu lesem. Během několika metrů, kdy si přijdu jak na rodeu, je jasné, že tady to nebude zadarmo a opět snižuji tlak gum. Na vyhlídce nad městem se potkávám s Márou a jedeme otestovat sjezd tečkou. Jedu s kamerkou, tak nechávám Máru před sebou, aby se ukázal, a samozřejmě v prudkém svahu se zadkem za sedlem na zadním kole nakonec nekontrolovatelný sjezd dobržďuje kontrolovaně kontaktem vlastního těla s podložkou (c: Ale to už se se zablokovaným zadním a posléze i předním kolem hrnu svahem dolů taky, ale naštěstí beru vyhrnutou hlubokou směs listí, bláta a balvanů, kde se nakonec nějak zastavím. Máme sice vysmáto, ale trochu to smrdělo něčím větším než jeho rozseknutým kolenem. Na pátek třináctého, ještě docela dobrý skóre. Jedeme otestovat pár kontrol ve vinicích a pak rovnou pucovat naše zablácené stroje, což se stává několika hodinovým rituálem i pro následující závodní dny. Večeři pojímáme ve velkém stylu na Francii netradičně v Sushi restauraci, kde ochutnáváme, co se dá, a hlavně se ládujeme lososem ve všech podobách, protože indície z dneška dávají tušit, co se asi zítra bude dít na Longu navíc s předpovědí deště.

Video z Modelu sleduj na YouTube

KrutoLong

Ráno se pro nás nepochopitelně startuje už od 8 hodin ráno a první, kdo jde do lesa, je KLádin. Já se ráno potkávám s Kevinem, který je překvapen, že proti předpovědi neprší a na to vtipkuji, že začne přesně v 10:30, kdy mám jít do lesa. Kdybych věděl, že se netrefím jen o deset minut, možná bych se i vsadil (c:
Přesouváme se na 9:30 do startovní karantény, kde se již někteří rozjíždějí a sledujeme postupně mizící horizont hor v temnotě. Když se spouští první kapky, tak Renča směrem k nebi zvolá filmové „A to je všechno? Nic víc už neumíš?" což se stává mottem minimálně pro dnešní den. Původní plán jet pouze v dresu s rychle klesající teplotou měním za strategii, jestli si nakonec nevzít návleky na ruce a možná i kolena a jestli si vlastně nevzít na sebe radši všechno, co tady mám.
Ale to už najednou musím na prestart a následně i ostrý start, který je již nad městem ve vinicích. Rozjezdová jednička na oranžových líniích mezi řádky vinice se musí pohlídat a nedává moc prostoru na namapování nejdelšího postupu dne, který vede rovnou nějakých 300 výškových metrů na kopec. Volba se nakonec zdá jasná a tak se zakousávám do řidítek a funím si to na kopec. Tam se cesta narovnává a radši poctivě sleduji každou odbočku, abych si pohlídal tu správnou. Bohužel, ale mapa v těchto místech značně pokulhává. Abych náhodou nejel cestou, která není v mapě, protože je zde povolen pouze pohyb po cestách a mimo ně se vůbec nesmí, tedy ani přebíhat, tak přejíždím ve změti nezmapovaných odboček tu mou a zbytečně si zajíždím. Navíc díky dost rozbahněné spodní traverzovce, kterou se vracím nad svou kontrolu, ztrácím minimálně dvě minuty. Při odjezdu tak potkávám, čerstvého otce Yoanna Garde, který startoval za mnou. Jsme na začátku závodu a z kola se po projetí několika hlubokých bahnitých louží linou zvuky jak ze zrezavělé herky. Do toho všeho začíná urputná průtrž včetně bouřky a blízké blesky a hromy člověku na hřebeni moc radosti nepřidávají. Promoklý na kost sundávám brýle přes které není vidět a dávám si je za dres, takže bahno se mi dostává i na poslední místo kde ještě nebylo, do očí. Ve sjezdu na pětku skrz potoky vody se do mě navíc dostává zima takovým způsobem, že se na následujících postupech nedokážu zahřát už ani ve výjezdech a jektám zuby. Tady by nepomohly ani ty návleky, které jsem si nakonec nevzal. Kontrola na vyhlídce nad městem, ...jak by tady asi bylo krásně, kdybych tady nebyl, nebo kdyby bylo krásně (c: Další bonus přichází v totálně rozbláceném sjezdu, kde se již nekontrolovaným smykem dostávám zadním kolem na balvan a následný „salton" přes řidítka zády rovnou do dalších šutrů vypíná moje další závodní snažení a jen ztěžka se zvedám, abych někomu zbytečně nepřekážel. Sedřen a řádně potlučen se několik minut narovnávám a jsem na prahu zabalení celého závodu, protože tady už nepůjde o výsledek. Nakonec mi to nepochopitelně nedá a jedu testovat morál dál. Zimou se už třesu úplně komplet. Po tlamě je bláto úplně všude a není ho ani čím stírat z mapníku a tak se občas stane, že prostě vjedu na nějakou cestu, kterou v mapě nevidím a musím se otáčet a vracet. Morál na nule, nebo spíš pod nulou, postupy ve vinicích jedu tak nějak ze setrvačnosti a sleduji jak bojují i ostatní. V terasovitých vinicích v prudkém svahu nad městem potkávám René a zvládneme si i trochu poklábosit. Hlásím, že jsem se málem zabil a že mě to vůbec nebaví. Následný postup volím vrchem, protože objíždět celý kopec mi přijde dost dlouhé. Déšť ustává a v části, kde tlačím, se alespoň trochu rozehřívám. Pak ale následuje sjezd, po krátkých čárkách, který je už opravdu brutální. V nasáklém listí mě třeba z ničeho nic předjede zadní kolo. Jinde, abych nejel hlubokým korytem, jedu po pevnějším středu cesty a jedna z kaluží do které není vidět a kterou se díky rozblácenému doskočišti neodvažuji překonat vzduchem, mě opět nakopává přes řidítka do solidního smotku. Jako nepadám často, ale když už, tak to stojí za to a dneska rovnou dvakrát. Zkontrolovat stav tělesné schránky, narovnat brzdovou páku, mapník a můžu se sesouvat svahem dál. Je mi jasné, že objížďka celého kopce by nakonec byla mnohem rychlejší než tohle HC.
Další postupy už točíme ve vinicích a městečku nad cílem, kde na jedné z nepřehledných křižovatek jen těsně nekrosčekuju Kelyš a rovnou se jí omlouvám. Destičky už jsou sjeté, takže kolo už vlastně ani nebrzdí. Bláto už je nejen na mapníku, ale i v něm. Některé nástrahy postupů tak prostě nemám šanci vidět a jedu tak nějak na směr a náhodu... Co už. Rezignovaně dojíždím do cíle. Na trati jsem nakonec necelé tři hodiny v tepovém průměru odpovídajícímu nedělní výletu za dobrotami na Jizerkách.
Je dobojováno. Stavitel totálně nezvládl směrné časy vítězů, které byly o skoro půl hodiny delší, jako kdyby se v této části nikdy nepohyboval za horšího počasí a nevěděl, jaké špatné dokážou být cesty za takových podmínek.
Po závodě probírám škody na těle a hlavně na kole, které během necelé tří hodinky zestárlo jak za sezónu normálního závodění a trochu si nadávám, že jsem radši nešetřil materiál. Ale svěťák se „asi" nevzdává. Hromadně se shodujeme, že volba večeře byla poměrně strategická, protože nakonec nikdo v takto dlouhém závodě nezemřel hlady.

Tenhle Long bude nevypratelně zapsán do našich dresů, vybroušen do rámů, komponentů i mapníků a zaroste do našich jizev na těle i na duši.
...a tak teda dobře „Umíš... a dokonce mnohem víc" (c: