Na startu kontroluji čas a jedu ještě zahřívací kolečko po Plasech. Vracím se již blíže ke koridorům a překvapivě zjišťuji, že vidím jen ten první. Další dva jsou totiž vtipně o patro níž pod schody, asi aby ti ještě zevlující závodníci moc neviděli na ty již startující. Ve správném čase si beru tentokrát správnou mapu. Sakra, co to je za barevný fleky, kde mám brejle?! Jo, já vlastně brejle nenosím, vždyť vidím dobře… Tohle se fakt nepovedlo. Hnědé asfaltky plynule téměř bez kontur přecházejí do žlutých otevřených ploch a naopak. Jestli tímhle někdo z pořadatelů dělá výzkum kvality zraku v bikerské populaci, bylo by fajn to aspoň napsat do pokynů…

Paměťáky mi moc nejdou a s touhle kresbou je mapování za jízdy prakticky nemožné. Takže stavím na každém rohu. Za třetí kontrolou u kláštera mne o minutu předjíždí Vašek Šňupárek (4. celkově a třetí v MČR), který má zjevně víc funkčních paměťových buněk, protože do mapy skoro nekouká. Chvíli zkouším viset, ale jednak je to nečestné a druhak by mi stejně za chvíli zas ujel, tak mapuji sám. Do devítky to celkem jde, pak musím trochu zvolnit, protože mi mapa mezi bytovkami totálně splývá a nevím, kudy jet. Do toho si na třináctku nějakým záhadným způsobem domýšlím cestu, která na louce vůbec není, takže se vracím a nechávám tam minutu.

Mimochodem, ty vysekané cestičky v trávě byly super zpestření a nebylo to úplně snadné projet v plné rychlosti.

Ke konci se na několik sekund ocitám v opravdovém lese a vzápětí při postupu na dvacítku řeším, jestli ta městská brána je přes silnici nebo vede někam do dvora. Ve dvorech totiž občas běhají pejsci a pejsky já při jízdě na kole tuze nerad. Brodit Střelu u předsběrky byla lahůdka na konec, díky divákům a fotografům si člověk připadal skoro jak na olympiádě. Být o trochu víc vody, asi by to bylo ještě zajímavější. Na sběrce mne matou závodníci přijíždějící z druhé strany. Jak posléze zjišťuji, ne všichni měli brod na svém dojezdu, někteří svou trať mohli jet se suchou galuskou.

S fyzickým výkonem jsem spokojen, s mapovým už tolik ne, od desítky až do výjezdu z města jsem se cítil s mapou hodně nejistě. Ale nesrazil jsem cestou žádné zvíře, domorodce ani sebe, slepené kolo zatím drží, takže docela dobrý…

• Výsledky sprintu
• Postupy ze sprintu

Štafety

Po sprintu odjíždím přes dva kopce na chalupu vykonat dobrý skutek v podobě vyskládání a naštípání asi deseti kubíků dřeva. Nejsem na to sám, ale oproti rannímu závodu je to podstatně větší fuška. Po dřevorubecké akci jsem celkem rád, že štafety nejedu. Jak týmový závod dopadl, se dozvíte v jiném článku. Do centra se vracím až v pátek navečer, abych stihl vyhlášení. Nestíhám naopak ani čtvrteční duatlonek se zvířátky a dalšími úkazy ve startovním poli, v době konání večerního koncertu vážné hudby ležím na chalupě s nohama nahoře a sepisuji první kus tohohle textu.

Long

Královská etapa. Už cesta na shromaždiště napovídá, že dnes to snadné nebude. Hluboké údolí Střely v kombinaci s tropickou předpovědí a předpokládanou délkou závodu ve mně budí velký respekt.

Jako jediná letos tahle etapa nemá zázemí v závodním kempu. Start i cíl je v Dobříči, asi 15 kilometrů z Plasů na jihovýchod. Nejkratší trasa ale vede závodním prostorem a je tudíž pro cestu tam zapovězena. Jedu autem, tak mne nějaký kilometr navíc snad nerozhodí.  U silnice mne vítá cedule „Pozor, kachny!“ a na shromaždišti zcela prázdné parkovací hřiště „B“.  Na hřiště „A“ se vůbec nesmí, bo se tam hraje nějaká větší liga a vyrubali bychom jim trávu kuframa.

Protože jsem tu brzo, za trest musím autem až na konec k bráně. Ale nalosování na začátek zcela kvituji, kdybych jel pozdějc, taky bych už v okamžiku dojezdu nemusel mít postavený cíl, jako se mi to skoro povedlo loni v Jičíně ;-) Připravím si všechno do lesa a vyrážím na start, když slyším z rozhlasu Hasáka: „Upozorňujeme závodníky, že voda, která zde teče z vodovodu, není určena k pití!“ No bezva, už jí mám plné dva bidony. Pít jsem plánoval sice jen z toho, kde je ionťák, ale stejně bych nerad dopadl jak Tom Dumoulin na Giru, tak bleskově sháním cokoli ověřeného.

Vybaven nezávadným nápojem dorážím na start přesně s pípnutím mého času do koridoru. Začátek vypadá, že je skoro rovina, tak řadím ještě převod vhodný pro úvodní sprintový rozjezd a bavím se pohledem na přítomné místní důchodce sedící hned vedle na lavičce. Na to, že je teprve půl jedenácté, je i v lese už dost teplo. Start! Mapa je pěkně barevná, spojnice kontrol jsou úplně všude. Taky těch vrstevnic je tam víc, než jsem si představoval. Nepsal někdo něco o 450 metrech? Tohle vypadá tak na kilák převýšení.

Na jedničku předvádím svůj mapový majsrštyk letošní sezóny, překvapuji kolemstojící okamžitým pěším úprkem do lesa směr zahrádky a touto fintou nechávám na postupu za sebou mimo jiné několik zahraničních reprošů a kompletní elitní sestavu Sporticusu ;-) V euforii ze slibného úvodu přejíždím odbočku na trojku a zisk ze startu je ten tam. Až k sedmé kontrole to jinak ale jede v pohodě, i když terén není úplně lehký a je třeba jet pozorně. Na osmičku jsou dvě zásadní volby: dva menší kopce nebo jedn velkej. Vybírám druhou variantu a spoléhám, že si předtím ve sjezdu trochu odpočinu. Odpočívám nakonec až moc, protože dole u Střely špatně zatáčím k nějaké chatě a musím mapovat. Výjezd od řeky se mi jede dobře, bohužel hned za osmičkou přehlížím jednu lepší volbu a jedu asi čtyři vrstevnice navíc.

Přichází nejdiskutovanější postup dne (alespoň tedy v M21E): z 9-33 na 10-51. Zprůjezdněné louky nabízejí více různých alternativ, dá se to jet i celé lesem. Vrstevnic všude mraky, moc to nepočítám a intuitivně volím variantu zcela zleva, kde bude nejvíc stínu a kopec snad jetelnej. Někde tou dobou odhaduji, že jsem vyčerpal v pokynech předepsanou hodnotu převýšení a těším se, že dál už to bude jen z kopce. Marně. V cíli se dotazuji na metodiku výpočtu a hned je mi jasné, že výprava na Severní pól má v Plasech své následovníky: „…cestu sem přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení...“ To jen tak pro příště, Hášo ;-)

Cestou na čtrnáctku prožívám těžkou krizi a pošilhávám po silnici, kudy je to jen pět minut k autu. Jak posléze zjišťuji, nebyl jsem v tom zdaleka sám. V „normálním“ longu už by to byl kousek do cíle, tady to ale bude ještě těžký boj. Z dalšího úseku si toho moc nepamatuji. Snad jen to, že jsem si několikrát opakoval, jestli by nebylo lepší si tu někde sednout do borůvčí a sezobnout pár vitamínů. Probírám se před dvacítkou, kdy to začalo být zas trochu techničtější a kontroly začaly vonět blížícím se cílem. Žádné zásadní volby už tam nejsou, jen pořád nahoru a dolů přes malá údolíčka. A cílová rovinka. Zkouknu květinové vyhlášení za účasti pana starosty „of the City of Dobříč“ :-) a frčím zpět do kempu, tentokrát již skrz závodní prostor, kde pořadatelé pomalu sbírají dnes tolik vítané občerstvovačky.

Byla to fuška. Těžké fyzicky i co do mapy, ale spravedlivé. „Napiš tam, že jsem to stavěl pro vopravdový eliťáky,“ říká mi večer v kempu Háša. A má pravdu. Tohle byla skutečně klasika na úrovni mistrovství světa. A proto taky brali vavříny jen světoví borci a borky: Needy potvrdil letošní skvělou formu a vyhrál před Rasmusem Soegaardem a Lucou Dallavalle, ženskou elitu vyhrála Olga Shipilova-Vinogradova před Martinou Tichovskou a Camillou Soegaard. Prostě pořadí jak někde na svěťáku ;-) Needy i Martina si zároveň vybudovali skvělou pozici před závěrečnou stíhačkou.

• Výsledky longu
• Postupy

Nejsem zrovna večírkový démon, ale atmoška závěrečné noci pohltila snad úplně všechny. Kulturní stánek mohl být klidně dvakrát tak velký a stejně by praskal ve švech. Za zlaté hřeby večera lze považovat snad všechno, co se na pódiu odehrálo a pro mnohé závěrečný večírek plynule přešel v ranní rozcvičku na nedělní finále.

Stíhací semi-free order

Poslední ráno v kempu má zvláštní náboj. Všichni vědí, že už je skoro konec, ale málokdo si to chce připustit. Nejradši by si všechny ty pocity, zážitky, přátele, prostě celý poslední týden schovali někam do krabičky a nosili ji všude s sebou. Únava se už taky docela hlásí.  Ale ještě je tu poslední test…

Mám rád hlavolamy. A takováhle stíhačka je vlastně takový orienťácký hlavolam. Takové dva menší závody v jednom mozku.  Stíhací půlka vás nutí dojíždět soupeře, uviset, neztratit je z dohledu a pak předjet nebo v cíli přespurtovat. Půlka orienťácká by ale chtěla vymyslet nějakou zkratku, abyste jeli jinou, výhodnější cestou a byli v cíli dřív i bez spurtu. Je to těžké dilema. Zde bylo vše navíc ještě zpestřeno kombinací volných a pevně řazených kontrol, kdy člověk musí být dvakrát ve střehu, aby něco nevynechal nebo naopak nejezdil něco zbytečně víckrát.

Zorganizovat handicapový start při takovém množství kategorií není úplně triviální. Ale Plzeňáci to vymysleli náramně. Startuje se ve vlnách s tím, že elitní kategorie jedou až na závěr. A načasování je prostě perfektní: Sotva Hasák oznámí start předposlední vlny, už předsběrka hlásí první finišmany. Úplně první v cíli je Matyáš Štregl v M14, který si tak může naplno užít přízeň spíkra i všech přihlížejících. A takhle to pomalu a napříč dalšími kategoriemi graduje až do oběda, kdy finišují eliťáci. V hlavních kategoriích se žádné překvapení nekoná, Martina i Needy si vítězství sebrat nenechali., další pořadí na bednách je pak velmi mezinárodní: (M21E: 1. V. Ludvík, 2. R. Soegaard, 3. L. Dallavalle, W21E: 1. M. Tichovská, 2. C. Soegaard, 3. G. Barlet)

• Celkové výsledky MTBO 5 Days
• Výsledky 4. etapy samostatně
• Galerie foto a video

Epilog

Při sobotním vyhlášení pozvali pořadatelé na pódium závodníky z nejvzdálenějšího místa od Plasů. Skupina z Austrálie a Nového Zélandu byla tak velká, že se na stupně nemohla ani poskládat. Cestovali desetitisíce kilometrů, aby mohli být s námi v lese. A byli nadšení. A spolu s nimi další stovky lidí z celé Evropy. My všichni jsme si to užili.

V neděli ráno jsem si od KOSáků vyzvedával fotky a nějaké další podklady pro psaní. Spali dvě, možná tři hodiny. Předcházející dny to nebylo jinak. Byli unavení, ale to nadšení pro věc a šťastné tváře účastníků mají neuvěřitelnou sílu a myslím, že kdybyste neodjeli, tak by snad ještě nějaké dva tři závody udělali ;-)

Díky. Díky za to zapálení a za hravou radost, kterými nás tahle plzeňská banda nakazila a které v nás určitě ještě nějakou dobu vydrží. Díky za nasazení a vytrvalost při všech aktivitách a díky za to, že jste nám umožnili tohle všechno sdílet. Trailer k MTBO 5 Days se skutečně vyplnil, alespoň na chvíli z nás byly zase děti.  A těšíme se na příště. Protože MTBO je skvělý sport vždycky, ale pětidenní z Plzně jsou jenom jedny.

P.S.

Říkáte si pořád, kde je ten desátý den z titulku? Většina účastníků i pořadatelů ho přece strávila už v práci… Ale zdaleka ne všichni. Někdo musel dát dohromady fotky, uklidit nebo vrátit matroš, zaplatit faktury, odpovědět na děkovné zprávy, napsat články… A začít připravovat MTBO 5 Days 2019.

< předchozí část článku